Přeplněná prázdnota

12. února 2012 v 11:49 | Dark Angel |  Acedia
První zveřejnění: 25. 1. 2009 Nostalgic dreams
Trochu depresivní úvaha o tom, co by asi tak mohl cítit člověk, který se pokusí spáchat sebevraždu. Jak k takovému rozhodnutí nakonec dojde? Co se může v jeho nitru odehrát?
Je to prostá úvaha nad pocity, psala jsem to už strašně dávno.

***
Znáš ten pocit, kdy jsi sám a cítíš, že se stěny kolem tebe stahují, až se tě nakonec dotknou a místnost se ti zdá tak malá, že tě její stěny drtí? Máš pocit, že se snad zblázníš, jestli se odtud nedostaneš a chceš udělat cokoli, jen aby ses dostal ven. Na volný prostor, kde by ti nic nebránilo volně dýchat.

A někomu, někomu se tou zmenšující se místností stane tenhle svět. Všude něco je. Kolem tebe, nad tebou, pod tebou a nakonec zjistíš, že jen v tobě, pod tím povrchovým zmatkem, je prázdno. Jediné, uklidňující nebo možná ještě víc znepokojující prázdno. Jediný nevyplněný prostor, kde jsi naprosto volný.

A tak unikneš sám do sebe. Svobodně se rozeběhneš vlastní prázdnotou, necítíš nic, nic tě neomezuje a řekl bys, že to prázdno ti pomůže. Jenže ne…

Jak se tvoje mysl rozeběhla vlastním nitrem - v podstatě osvobozující pocit, i když jen na chvíli- zjistíš, že to prázdno neudržíš. Okamžitě je začneš něčím vyplňovat. Svými pocity, ať už dobrými nebo ne, vzpomínkami na všechny, které jsi znal a kteří zmizeli v tomhle přeplněném světě a i spoustou dalších dojmů, citů a pocitů, až zjistíš, že ani tvoje vnitřní prázdno už není prázdné. Zase se kolem tebe stahují stěny, všechno se na tebe valí- informace, výdobytky techniky, svět se zmenšuje díky internetu a spoustě dalších věcí…


Informací přibývá, ale ubývá čas to všechno poznat.
Přibývá nových objevů, ale komunikace mezi lidmi se vytrácí.
Máš nový oblek, ale jen se sousedem se bavíš přes internet nebo videohovorem, natož abys vyrazil do společnosti.
Máš větší dům, ale víc než jedno dítě si nepořídíš, protože bys na ně stejně neměl čas.
Máš příliš práce a už si sotva vybavuješ, jak vlastně vypadají tví příbuzní, ale s šéfem trávíš celý den…
Buduješ kariéru, rozšiřuješ vědomosti, jenže nakonec… jsi sám.
Nemáš pro koho bys stavěl větší dům za své těžce vydělané peníze, nemáš koho navštívit, protože tví přátelé zmizeli ve víru moderního světa, když jsi na ně neměl čas
Zalezeš do svého technickými výdobytky přecpaného domu, padneš do křesla a pak…
Stěny se začnou stahovat… Stahují se a ty cítíš, jak se na tebe všechno hrne a valí… ale ty už to nechceš…
Tak na chvíli zavřeš oči…
Propadneš se do své prázdnoty. Okamžitě ti ji ale ten přecpaný svět vezme a znovu ucítíš tlak… Už to nemůžeš vydržet…
Když se z téhle "přeplněné prázdnoty" probereš, je už pozdě. Stojíš za zábradlím na nejvyšším mostě v okolí, nad srázem, o kterém se ti už od dětství zdávalo v nočních můrách a právě jsi se pustil. Zamotá se ti hlava a padáš…

Najednou se na tebe nic nehrne. Shora, zdola, kolem tebe… všude prázdno. Proudící vzduch ti hučí v uších… A pak všechno ustane. A ty konečně necítíš nic. Unikl jsi do prázdnoty, kterou nezvládne nikdo naplnit, i kdyby ji plnil sto věků světa…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama